FANDOM


Split-arrows Tento článek nemá nic společného s článkem Vaření.

To je dobře, můžeš založit nejmíň další čtyři nepodobné a vzájemně je rozdělit.

Abnormatik

Jen koukej, pořádně koukej, jak tě vtahuji do svého světa...

Halucinace, smažkami familiérně nazývané halušky, to je takové čistě soukromé představení, biograf, promítaný na vnitřní stranu očních víček. Většinou se dostaví po požití některé z mňamek, které se dají legálně, či méně legálně pořídit od toho hodného pána, co stává v tmavém koutě každého většího náměstí, každého pořádného města. Pokud ovšem nám to potěšení nevyrostlo samo někde na zahrádce, či na palouce při kraji lesa.

Amanita arcana

Žeby konečně přírodní Pamela?

Typické typy halušekEditovat

Příjemná haluškaEditovat

Letní vánek si pohrává s listy palem. Sedím v pohodlném lehátku, dívám se na západ slunce a vychutnávám si vůni tropických květů. Nebe je plné červánků, život plyne pomalu a já konečně relaxuji. Z moře vystupuje bohyně s rozpuštěnými blond vlasy, přichází ke mně a nabízí chladivý nápoj. Bere mou hlavu do dlaní a tiskne ji mezi svá bujná ňadra. Zcela omámen mezi nimi usínám, aby se mi ve snu zdál další, ještě nádhernější sen.

Chaotická, nicméně příjemná haluškaEditovat

Zcela nahý sedím na tropickém ostrově v baloňáku, s jemným, praskavým šustěním o hladinu moře se lomících paprsků právě zapadá nádherné, dunivě modré slunce a já jsem obklopen omamnou vůní pestrobarevných, doširoka rozkvetlých pneumatik. Po nebi, poháněn pravidelnými rázy svých uší, zvolna a majestátně pluje růžový slon, rozhrnujíce dlouhé struny bledavých cirrusů, melancholicky laděné v tónině d-moll. Vše je až neskutečně krásné. Z astrálních výšin svou zvonivou chůzí přichází Pamela Anderson, hladí mne jedním svým chápavým ňadrem po tváři a druhým graciézně podává skleničku s totálně vyjetým, rozchechtaným olejem. Ve skleničce je malé paraplíčko, které na mě spiklenecky mrká.

Růžový slon

Typický představitel postavy z halušky

Chaotická, fakt dost nepříjemná haluškaEditovat

Sedím na ostrově, co se mlaskavě chvěje jak hromada sulcu. Pronikavě kvičící slunce lítá zběsile nahoru a dolů, občas s vrzavým zachrastěním uhne do strany, a vždycky, když sebou jebne o čáru horizontu, mění své temně hučící barvy do hnusně špinavého ultrafialova. Jeho paprsky bodají jako tisíce ohnivých jehel. Vůkol ostře čpí vyceněné zuby rozkvetlých masožravek. Strašně mne svrbí nos, ale zaboha ho nemohu najít. Odporně hnědozelený smrad v hustých chuchvalcích vystupuje z mých nohou, ke kterým se svými ostře zahnutými drápy divoce lísá mihotavě mňučící Schrödingerova kočka. Doširoka rozcapený starorůžový slon luští křížovku, která se tím zvolna mění na nevábnou hromadu bublavě tlejících luštěnin. Pamela, neurčitě rozostřených obrysů, prudce přijíždí na mrazivě skřípající koloběžce, a s čvachtavě temným žuchnutím se rozplácne přímo vedle mne. Na nohu, hustě pocákanou sliznatě rozpláclou Pamelou, mi zvysoka močí šíleně hypertrofovaný, fialový pes. Smradlavé zbytky rozpláclé Pamely, v podobě zelenavých chrchlů, v chraplavém proudu psí moči zvolna splývají k zemi, kde se s purpurově chrochtavými zvuky prudce vsakují do potměšile zářícího monazitového písku. Moc mě to neba, protivný vnitřní hlas mi furt dokola říká hnise, odpovídám mu hnuse, ale nejde to, nehnu se, jsem vláčně ochablý až do bleděmodra, a nic víc s tím nenadělám.

Hodně nepříjemná haluškaEditovat

Sedim před barákem, vedrem zpocený, a připadám si jako na pustým, nevlídným ostrově. Je zima jak v ruskym filmu a ještě do toho začlo pršet. Co pršet, přímo divoce chcát. A kroupy do toho! S nebes, mezi kroupama velikosti Kolumbova vejce, zvolna za obzor zapadá sestřelené, úplně sežvaněné letadlo. Sem nasranej jak rozhvízdaná kadibudka a šel bych dom, jenže když šáhnu na kliku od dveří, ta zmizí a vyroste úplně jinde. Dveře taky nejsou tam, co by měly být, a navíc za nima stejně číhá malá, hnědá, tváře divé, pod plachetkou tchýně, co vypadá jak vzteklá Pamela po třistatřicetitřech letech.

Zatraceně nepříjemná haluškaEditovat

Ležím v pohodlné posteli. Všude kolem jsou krásně načechrané polštáře, já pokuřuji drahý doutník, v bedně je fotbálek, v ruce krásně vychlazené pivko. Z koupelny přichází jen rouchem Eviným oděná, nádherně svůdná, roztoužená Pamela, která se však s každým dalším svým krokem nezadržitelně metamorfuje do podoby sardonicky se usmívající tchyně, v síťovaných punčochách, lakovaných botách nad kolena... a s vošklivým, pěkně macatým bičem ve své svalnaté, šlachovité, hnusně žilnaté ruce.

Halušky typu noční můraEditovat

Viz níže. Zde totiž obrázek řekne víc, než hafo i těch nejvybranějších slov.

Nachtmahr-Abildgaard

Haluška typu noční můry. I když... on ten ďáblík vypadá trochu rozpačitě, zjevně tak úplně neví, co si v nastalé situaci vlastně počít.

Úžasná, skutečně pořádná haluškaEditovat

Cesta za hranu vědomí začíná... Prvý pocit je, že tu něco asi není úplně v pořádku. Je to stejný pocit, jako když prudce vstanete a zatočí se vám hlava a vy se honem musíte něčeho chytit, pouze trochu silnější a bez onoho točení hlavy. Taky čeho se chytat, když přece tak příjemně ležím... Ten pocit je takový nijaký, nevarující a rozhodně ne dominantní. Vůbec nebrání jinému vnímání ani činnosti. Převládá ve mě dojem, že vlastně ani o nic nejde, dál pokračuji ve zvedání ruky, abych se mohl dotknout a...?...co to je...kam to padám...jsem vůbec ještě...? ...jsem naplněn zářivým pocitem rozkvetlé letní louky, žádná louka samozřejmě není, ani sám pojem léta, jen ten základní, čistě živočišný pocit, takový co asi zažívá ještěrka v teplé lázni paprsků, pocit, pro který slova nebyla a ani nemohou být vynalezena a trvá věčně, protože tady nic nezačíná ani nekončí, naprosto homogenní animální blaho, ale taky se zdá, že tu někde je i nezřetelný náznak tušení jinakosti, jakási neurčitá nerovnoměrnost, turbulence, cosi snad možná i nepatrně rušivého, ale jen jako jemné pohlazení neskonalé něhy; ale ta nehomogenita tu skutečně je, ono totiž kromě mě tu je ještě cosi cizorodého, co sem vlastně asi ani nepatří, je to... je to jakési tělo, které se dá i vnímat, je vlastně docela zajímavé ho sledovat, jak se o něco snaží, ale netřeba se jím nechat vyrušovat, protože je tu přece ta nekonečná lázeň libocitu, kam se dá tak báječně hroužit, jenomže ono to už nejde tak lehce a bezstarostně, stále tu překáží to tělo, pořád něco chce, kam se ale podělo to animální bezbřehé blaho, kde je, ono není, škoda, ale je tu jiný zdroj rozkoší, to tělo přece, co se tu vzpíná a které je jejich zdrojem, jak nádherné je nechat ho takhle vzepjaté, a co třeba ještě tady kousek přidat, proč ne, vždyť si s ním můžu dělat co chci, samozřejmě, protože je moje a je nádherné ho ovládat, jako koně, cítím ho a vnímám, letím s ním s větrem o závod, což je úchvatné, přitom já a mé tělo vnímáme, jak po něm něco úžasně žhavého přejíždí, jak ho cosi krásně svírá, a hele, ono je tu ještě jedno tělo, ušlechtile vypracované, opálené do bronzova, no teda; vždyť já mám dvě těla, to je báječné, přitom ale jsme jedno, protože ta rozkoš se dá přelévat z jednoho do druhého a je jí pořád víc, víc a víc, tu záplavu rozkoše už snad ani nejde vydržet... ale samozřejmě že nemám dvě těla, protože tohle přece je má milovaná bronzová bohyně, ty její krásné, dlouhé, pevně vypracované svaly, vnímám jak se svíjejí jak hadi, aby ne, když si je ta má běžkyně udělala pří judu, má už zelený pásek, ale ne teď, protože teď je nádherně nahá a drží se na mém vzpínajícím se těle jako na koni a ústa má do široka otevřená, vždyť já ale taky, co to tu ale tak strašně vyje, ty výkřiky, jsem to já, nebo ona, co se na mne nabodla, vždyť je to jedno, jedno jsme, a ať je to tak pořád a pořád a pořád !!!...

Halušky typu UŽ NIKDY!!!Editovat

Na rozdíl od muchomůrky, co je v úvodu na ilustračním obrázku, na téhle žádný vyzývavě roztomilý skřítek nelákal: "zkus to, pojď si hrát...". Právě to mi mělo být varováním.

The World of Amanita

Zkus to, pojď si hrát...

A taky ta muchomůrka, ze samých vrcholů hor snesená, měla nezvykle rudohnědou barvu...

Žeby Amanita regalis?! No nazdar...
Hallucinations

Jindy tak prázdnou cestou mezi osamělými domky potkávám neuvěřitelné zástupy lidí...

Jindy tak prázdnou cestou mezi osamělými domky potkávám neuvěřitelné zástupy lidí a narůstá ve mě pocit, že jsem objektem soustředěné pozornosti. Cesta, asi tak půl kilometru, trvá nekonečnou věčnost; veškeré plochy vůkol se začínají bortit do neuvěřitelných tvarů, vychlipují se proti mě v podobě jakýchsi chobotů a chapadel, jemně mne ohmatávajících. Odemykám visací zámek na prkenné brance, chci jí otevřít, s překvapením zjišťuji, že mi jí kus zůstal v ruce. Vrážím to zpět, ale o chvíli později v ruce držím urvanou kliku od dveří dílny, svého stavebního doupěte.
Vypadlé světlo z lampy

Takhle to vypadá, když z lampy vypadne světlo

Venku pofukuje chladné podzimní nevlídno; dveře za sebou přibuchuji s tím, že je později nějak otevřu. Nerozsvěcuji si. Ač šero, skoro tma, vidím nezvykle jasně a ostře. Červený svit tří kontrolních doutnavek na rozvaděči září tak pronikavě a oslnivě, že od nich musím odvracet zrak. Vše další se odehrává už jen v jejich záři, doplněné zvenčí jen chabým odleskem osamělé pouliční lampy.

Přestávám se bránit proudu prudce barevných představ, prolétávajících mi hlavou - jasně vnímám hluk, rachot řítících se myšlenek. V tom chladu syrové, vlhké místnosti, mi začíná být strašně horko. Pocit vnitřního žáru se rapidně stupňuje. Shořím. Marně se snažím nasadit kliku do dveří, abych vpustil zvenčí chlad, ale nevede se. Nedokážu se trefit do čtyřhranného otvoru a má náhlá neobratnost mě přivádí k zuřivosti. Okno v pevném rámu otevřít nejde, zápasím s neodolatelnou tužbou rozbít je. Venku začíná chlístat podzimní déšť a po skle tečou provazy vody. Představa chladného deště stékajícího mi po těle je neodolatelná. Rvu ze sebe všechen oděv a znovu se pokouším otevřít dveře. Otevírají dovnitř, jsou velice bytelné, ani hrubou silou je nedokáži vyrazit. Po marných pokusech sebou plesknu na zem. Holým povrchem těla vnímám ten nádherný, pronikavě drsný chlad hrubého betonu podlahy. Pocit neuvěřitelně intensivní, ostrý až k bolestivosti, přitom velice příjemný a uklidňující. Doširoka rozplácnut se zády tisknu k chladivé podlaze. Koukám na hemžení deště na skle okna. Hučení větru zvenčí se zvolna transformuje do těžkého, majestátního zvuku varhan a meluzína v kamnech v mohutný sbor, plnící syrovu místnost dunivým oratoriem. Celý prostor duní. Na vibrujícím skle okna teď mohu sledovat šílené výjevy, které to dunění vyvolává; chmurné, stále naléhavější a hrozivější. Nemohu od nich svůj zrak odtrhnout, víc a víc se vpalují do mé mysli. Jsem zcela pohlcen, vše vůkol se ztrácí, zůstává jen obdélník okna, bičovaný přívalem deště.

Tu jeden z mnoha proudů vody, stékajících po okně, skrz naprosto neporušené sklo proniká dovnitř. Mohutní a začíná se pomalu prodlužovat směrem ke mě. Blíží se nesmírně zvolna, ale s děsivou neúprosností. Dotkne se mne svým mrazem a veškeré mé pocity se teď soustřeďují do tohoto bodu. Přejíždí po dlani mých široce rozepjatých rukou a přibíjí mne k zemi. Hrot zvolna klouže po mé paži, zvolna přejíždí přes mou hruď, srdce sevřela mrazivá ruka. Jeho zrychlené bušení vnímám v celém těle. To bušení teď naplňuje vše kolem temným neúprosným duněním, před kterým není úniku. Ostře mrazivý hrot zatím zvolna, beze spěchu, postupuje až k mému krku. Hnusně, jak pomalu lezoucí slimák, se mi jak had začíná ovíjet kolem krku, postupuje pomalinku, zvolna, neodvratně. A pak se začíná pomalu, beze spěchu, stahovat. Had škrtič. Začínám se dusit. Chci, musím s tím vraždícím hadem bojovat, ale ta všeprostupující tíže mne dál drží pevně přibitého k zemi. Vzdávám to. Umírám. Najednou stojím. Docela prostě stojím. Stojím u ponku, ležérně se opíraje o svěrák, a hledím sám na sebe, jak tam ležím, ten had obtočen kolem krku mého ležícího těla, s překvapenou zvědavostí koukám, jak se to mé cizí tělo křečovitě vzpíná v marném zápase o dech.

Něco naprosto šíleného. Stojím a dívám se na své tělo, vzpínající se přede mnou na holé betonové podlaze, na jeho křečí zkroucené ruce, marně se snažící dosáhnout na ten tlustě hrbolatý provázek dešťové vody. Jak s sebou zmítá, provazec vody se škubavě napíná. Velká skleněná okenní tabule, jeho tahem do daleka vychlípená, se prohýbá, jako by byla gumová. Vidím vytřeštěné oči, a ruce, kterým postupující křeč dává podobu pařátů. Pozoruji ono náhle tak cizí tělo, zachvácené křečí agonie, kroutící je do vrtule. Vím, že jediným pohybem mohu přerazit ten deštný provazec, co je rdousí, je přece křehký jako sklo; ale na přitom jsem jak uhranut fascinací, nutící mne dále sledovat onen děj. Vidím, jak se vzpínající se tělo prudce praštilo o hranu povaleného stolu; kopnu pod něj špinavé montérky, aby sebou v smrtelné křeči tolik nemlátilo o tvrdý beton podlahy.

Tu vidím, jak se v posledním zoufalém vzepjetí začíná propínat do oblouku. Tohle už je moc. Teď, nebo nikdy. Nebo už nikdy... Téměř mimovolným, mdle ledabylým máchnutím přerážím onen rdousící provazec vody, který se rázem mění v nicotu - a vzápětí je mi jasné, že je to pozdě. Že právě v téhle chvíli jsem všechno zpackal. Protože to já jsem tím vzpínajícím se tělem a spolu s ním se propadám do hlubin nekonečnosti. Vše se kolem zpomaluje, zklidňuje, temné bušení mého srdce, dosud vše svými údery podkreslující, se zpomaluje, náhle neexistuje nic než to bušení, prodlevy se stále prodlužují a najednou vím, že tento úder je tím posledním, že další už nikdy nepřijde, že toto je chvíle, kdy veškerá má existence zamrzá v tomto okamžiku, který se rozpíná nade všechny meze, zaplavující vše pocitem abstraktní, archetypální nekonečné blaženosti; tak to je ten cíl, kam směřuje veškeré naše pinožení...

Alfred Kubin - In den Krallen

Kam směřuje veškeré naše pinožení?

Nelze popsat nekonečno, splynutí s ním. Není možno popsat trvání nekonečnosti, prožitek doteku smrti a opětného zrození, na to dosud slova nebyla vynalezena, to se musí zakusit na vlastní mysl. A nevím, jak jsem se z toho vymotal, ty pocity jsou v normálním stavu nepostižitelné a neuchopitelné jak uplynulý sen, i když kdesi v hloubce vědomí zůstávají uloženy, a vím, že je určitě ještě někdy potkám.

Kubin symbol

Sic transit gloria mundi?

Příštím mým popsatelným pocitem byl pohled na kalné ráno za oknem. Ležel jsem na montérkách a dalších kusech mého oblečení, celý odřený, a vedle jsem viděl převržený stůl. Cítil jsem se jak po bitce, strašlivě vyčerpaný.

Už nikdy více...

Halusky s bryndzou

Fakt betelné halušky!

Ty vůbec nejlepší haluškyEditovat

Brambory nastrouháme na jemném struhadle nemlich stejně jako kdybychom chtěli udělat bramborák, přidáme do toho sůl, nějakou tu mouku, a prohněteme. Takto vzniklé těsto protlačíme do vroucí vody přes velkoděrové haluškové síto, nebo, jsme li šikovní kňubové motorní, nasekáme těsto na prkýnku a do vroucí osolené vody shazujeme. Můžeme je taky vykrajovat lžičkou namočenou ve vroucí vodě, nebo je odkrajovat nožem z hrany prkénka, jak kterému soudruhu je libo.

Vaříme asi 4-5 minut; tak dlouho, až halušky vyplavou na povrch vody, to jsou uvařené. Pokud nechtějí vyplavat, asi se přichytily ke dnu, protože jsme je, coby paka jedna nemrcoušská, zapomenuli ode dna odmíchnout.

Hotovo je teda když vyplavou. Buď je pak všechny najednou scedíme a krátce propláchneme studenou vodou, že aby se haluščata zbavila slizkosti, nebo je z té vody lovíme a vytahujeme dírkatou naběračkou per partes. Vodu haluškovici rozhodně nevylívat, to by byla škoda!

V teplé míse haluščata dobře promícháme s bryndzou, která se v těch horkých haluškách parádně rozpustí. Vrzneme do nich taky část ještě prskající škvařené slaniny, kterou jsme v mezidobí připravovali vedle na pánvičce, halušky pak jdou líp od sebe.

Halušky z mísy pak kydneme na příslušný počet talířů. Na talířích je pak ještě pěkně dosypeme a polejeme onou výše zmíněnou, do voňava rozškvařenou, na kostičky nakrájenou slaninou. Samozřejmě, na čundru se to dlabe ze společného začouzeného ešusu, což je ten vůbec nejlepčejší způsob aplikace.

!!! VAROVÁNÍ !!!

Takto připravené halušky mohou vyvolat těžkou psychickou i fysickou závislost! Není li zajištěn jejich pravidelný přísun, pak může akutní haluškový deficit vyvolat těžký abstinenční syndrom!

Haluškovice, ona zbývající halušková voda, je pak perfektní základ pro nějakou tu mňammňamsuper polívku... třeba zrovna tu, co se jí říká demikát. Kdo nezná, neví o co přichází, kdo zná, tomu více slov netřeba. A protože tento článek nemá nic společného s článkem Vaření, recept na demikát si najděte a oprubujte sami.

Zdroje a prazdrojeEditovat

No, i ten prazdroj je k haluškám dobrý...


Růžový slon
CukrHalucinaceHoubičkaChlastKafeKekafiKokainLSDMarihuanaPervitinSmajlíkŠňupajnTelevizeOkena