Mnichovská dohoda

Z Necyklopedie

Přejít na: navigace, hledání
Peace-in-our-time

Neville Chamberlain se vrátil do Londýna s papírem v ruce. Jeho slavný vtip zněl: ...„přinesl jsem vám mír!“ To, že si dělal srandu, se však ukázalo až později.

        Vítání armád
Sudetaci

Lansmanšaft považuje smlouvu za stále platnou

Mnichovská dohoda je smlouva čtyř největších evropských státníků své doby (Hitlera, Mussoliniho, Chamberlaina a Daladiera) o mírovém řešení sporů mezi Československem a jeho Sudetoněmeckými obyvateli. Byla uzavřena v Mnichově 29. září 1938, tedy během Oktoberfestu.

[editovat] Souvislosti

Již od roku 1919 byli sudetští Němci nespokojeni s tím, že jsou nuceni žít v Československu. Zejména byli nevrlí z toho, že musí pít to české pivo, místo německého das Bier. Tato nespokojenost spojená se závistí vůči Říšským Němcům se ještě rozvíjela v souvislosti s růstem slávy každoročního mnichovského Oktoberfestu.

V roce 1938 Německo požadovalo více prostoru pro páchání genocidy svým Bierem a obrátilo svoji pozornost na Československé Sudety. Toto úzké a naprosto nepoužitelné pásmo země bylo šťastným rozhodnutím mocností přisouzeno jako úplatek Německu. Šlo o elegantní politické řešení problému Sudet, které navrhnul během kuloárních jednání prezident Edvard Beneš, který se chtěl pomstít světu za to, že v roce 1918 bylo Československo donuceno připojit ke svému území zaostalé části Uherska, takzvané Slovensko.

[editovat] Důsledky

Tato drobná úprava hranic však nezajistila dostatečný odběr Bieru. K tomu se přidaly protesty obyvatel Strakonic, že nyní musí sami vypít veškerý tam vyprodukovaný Nektar, zatímco dříve jim s ním pomáhali šumavští Němci.

Německo tedy pokračovalo a zabralo zbytek Československa, odvolávajíc se na stylistické chyby v textu smlouvy. Československá diplomacie tímto geniálním tahem vyřešila problém, jak se vyhnout boji, být pod ochranou Německa a zároveň po válce patřit mezi vítězné mocnosti.

Velká Británie a Francie se rozhodly tento drobný přehmat přehlédnout s tím, že je to tentokrát už opravdu ale opravdu (!) naposledy. Pochopitelně, že se tento osvědčený postup stal pro Německo precedentem pro následnou anexi Polska (1. září 1939), Dánska a Norska (9. duben 1940) a nakonec i Francie (9. května 1940).

[editovat] Mnichovský komplex

Od té doby se Češi zaobírají takzvaným mnichovským komplexem. Kladou si otázky jako „Kdo nás zradil?“, „Zradili jsme se sami?“, „Jsme opravdu tak špatní, jak jsme se chovali za druhé republiky?“, „Proč jsme nebojovali?“, nebo „Měli jsme bojovat?“.

Tyto otázky jsou hojně diskutovány i v základních školách při výuce dějepisu, ačkoliv dnešní učitelky a žáci tehdy byli na houbách a ti, co tehdy chtěli bojovat a nebojovali nebo nechtěli bojovat a také nebojovali, zase už nejsou na světě nyní.

[editovat] O nás bez nás?

Dalším častým mýtem tradovaným v souvislosti s Mnichovskou dohodou je, že tam rozhodovaly Německo, Itálie, Francie a Británieo nás bez nás“. To však vychází z toho, že text smlouvy nikdo nečetl. Podle ní totiž jmenované velmoci pouze slibují, že uznají řešení, na kterém se Německo s Československem pokojně dohodnou a zdrží se násilného řešení. Že se Německo a Československo dohodly tak, jak se dohodly, to je záležitostí pánů Beneše a Hitlera.

Ovšem heslo „o nás bez nás“ se stalo trvalou linií české zahraniční politiky až dodnes. Česko se tak cítí vázáno dokumenty, které nepodepsalo, zejména v záležitostech, kdy si úředníci vymyslí nějaké nesmyslné nařízení a pak tvrdí, že to tak nařizuje Evropská unie.

[editovat] Odpovědi na Vaše otázky (FAQ)

Proč pánové Hitler, Mussolini, Daladier a Chamberlain podepsali Mnichovskou dohodu?
V našem kulturním okruhu je takovým zvykem, že když se něco dohodne, tak se sepíše dohoda a účastníci ji podepíší. Kdyby např. pan Daladier neuměl psát, musel by dohodu podepsat jeho tajemník. Kdyby dohoda vznikla například ve středověku, její účastníci by namísto podpisu na ni obtiskli své pečeti. V roce 1938 se však pečeti již dávno nepoužívaly.
Proč prezident Beneš nešel do války?
Opět můžeme posloužit analogií se středověkem: Ve středověku bylo obvyklé, že panovník šel do války v čele svých vojsk a nezřídka položil svůj život v neodvratně prohrané bitvě, než aby zbaběle ustupoval. Z českých dějin vzpomeňme například Přemysla Otakara II., Jana Lucembuského nebo Ludvíka Jagellonského. Jenže v roce 1938 již nebyl středověk, Edvard Beneš nebyl králem, a obecně nebylo zvykem, aby se hlava státu trmácela na bitevní pole, když může sedět v teple ve své kanceláři.

Odpovídá historická sekce VTN

uncyclopedia