Rod Baskervillů je proklet. Od doby, co bezbožný, násilnický sir Hugo zabil svou manželku, kterou neprávem obvinil z nevěry, od chvíle, kdy její věrný prasopes prokousl vrahovo hrdlo, visí nad touto rodinou prokletí násilné smrti. Přízrak oddaného zvířete se prohání po blatech a nikdo z Baskervillů mu neunikne. A zdá se, že na této pohádce, jak se o dávné legendě poněkud pohrdavě vyjádří Sherlock Holmes, přece jen něco bude. Proč by jinak na tváři sira Charlese, jehož mrtvé tělo bylo nalezeno před branou rodinného sídla, utkvěl tak zoufalý výraz hrůzy a děsu? Proč a před kým by utíkal? A proč by poblíž jeho mrtvoly byly objeveny stopy obrovského prasopsa? Sherlock Holmes je ovšem mužem moderní doby, v záhady a nadpřirozeno nevěří. Ale baskervillské panství, ještě nevydalo všechna svá tajemství...
Sir Hugo sedí u krbu a vychutnává si svou každodenní sklenku sherry. Přichází jeho manželka a vyčítá mu jeho chlastání. Sir Hugo pomalu vstává a bere z krbu pohrabáč. Zde použil režisér metodu tzv. zpomalení času. Scéna, která ve skutečnosti trvá 10 sekund, ve filmu trvá 2 minuty. Sir Hugo zvedá pohrabáč a opakovanými ranami tříští ženinu hlavu.
Prasopes zavražděné ženy skáče siru Hugovi na hrdlo. Krev stříká silným proudem na všechny strany.
Sherlock Holmes ve svém londýnském bytě, sedí ve svém křesle a zapaluje si svou dýmku. Vstává a bere do rukou své housle. Dlouze se zamyslí, a začne hrát Fibichův Poém. Když dohraje, jeho oči se třpytí, jak ranní mlha na baskervillských blatech. Přítel Watson se jej ptá: „Milý Holmesi, máte zánět spojivek?“ „Ne milý Watsone, to jen ta proklatá českáhudba.“
