Tibetský hroch

Z Necyklopedie

Přejít na: navigace, hledání
Bouncypotato
Necyklopedizovat!
Odkazy, styl - Jak na to?
Logo Necyklopedizovat


“Tibetští Hroši" se vyznačují zejména tím, že jejich mléko obsahuje 110% tuku, jsou lidožraví a umí číst(!). Taky mají velmi jemnou srst (na rozdíl on normálních hrochů) jejímž vyčesávání Tibeťani (ti kteří přežijou jejich lidožravé choutky) získávají velmi ceněné náplně do spacáků pro himalajské expedice. Tibetští hroší díky tomu, že umějí číst mají dokonalý přehled o tom, kdy a kde se která expedice blíží. Určitým hadicapem je ovšem to, že umí číst jenom v sanskrtu, což je jazyk a písmo kterým horolezecké expedice moc nekomunikují. Takže až tak dokonalý přehled nemají, což zase způsobuje že vymírají hlady.

Tibetské Hrochy objevil slovenský (hornouherský) dobrodruh a cestovatel Móric Beňovský (dosáhl dokonce titulu a postavení krále Madagaskaru) při svém útěku ze sibiřského vyhanství. Bobužel si vybral trochu blbý směr a vzal to na jih přes Tibet což mu způsobilo značné nesnáze při překonávání “bohovských krpálov” (originální citace). Po objevení tibetských hrochů poznal jejich komerční potenciál protože díky vysoké tučnosti tito dojí už vlastně hotové máslo (a ještě trochu tuku zbude). Takže zakoupil chovné stádo, které potom hnal až na pobřeží Černého moře (opět musel ovšem překonávat krpály – tentokrát na Kavkaze). Dále stádo potom už hnal vodní cestou proti toku Dunaje až na Žitný ostrov. Tam ovšem jeho snaha skončila neúspěchem protože tato horská zvířata nechtěla žít v nížině, tak se mu rozutekla neznámo kam. Na tento neúspěch potom Moric Beňovský reagoval útěkem na Madagaskar kde se z nedostatku jiných pracovních příležitostí stal králem. Nicméně až 140 let po Beňovského smrti byl vysoko v Tatrách objeven poslední pár Tibetských hrochů. Tento poslední pár ovšem už nebyl lidožravý, protože v oblasti kde žil byl nedostatek bačů (pravděpodobně vlivem hroší lidožravosti). Zato se tito hroší z lidožravosti přeorientovali na žinčicu. Tento poslední pár měl několik potomků, kteří žijí utajeně dodnes v hlubokých roklinách Slovenského ráje zcela mimo pozornost jak vědců, tak turistů. Pokud se vám ovšem podaří potkat nějakého baču a dostat jej pod vliv špišskej (borovičky) – to zas nedá až tak moc práce - tak vám o Tibetských hroších (sami je nazývají hrochy Tatranskými) povykládají úplné legendy. Někteří bačové v těchto případech dokonce dokážou mluvit i sanskrtem který se naučili od Tatranských Hrochů.

uncyclopedia