T. G. Masaryk

Z Necyklopedie

T. G. Masaryk byl podle oficiálních údajů synem moravské Němky Terezie Kropatschek z Hustopečí (Auspitz) a slovenského kočího Jozefa Maszárika z Kopčan (Kopcsán). Ve skutečnosti byl jeho otcem Nathan Redlich, adoptivní (nemanželský) syn hodonínského velkoobchodníka s kůžemi, což se muselo za první republiky tajit, ač jeho příbuzný byl ministrem.

Thomas Masarzik se nějakou dobu učil uměleckým kovářem, po té studoval ve Vídni filosofii. Mezi jeho učitele patřil třeba Sigmund Freud a jedním z jeho spolužáků byl Kurt Gödel. Také studoval v Lipsku, kde se seznámil se s Američankou Charlottou Garrigue, za kterou se později provdal a přijal její příjmení. Tam se také rozhodl stát se protestantem, což později přineslo českým protestantům nejedno těžké dilema, jak se distancovat od jeho nepravověrných názorů a přitom nadále těžit z jeho popularity. Tématem jeho habilitační práce byla sebevražda, docenturu obdržel, přestože, jak ukázal další průběh jeho života, sebevraždu nevykonal úspěšně. Přezdívka Tomáš Gagarin Masakr není historicky doložená.

[editovat] Intelektuální život

T. G. Masaryk založil vlastní síť rychlého občerstvení.

Chtěl přednášet filosofii a sociologii na univerzitě, nebylo však jiné volné místo, než na české větvi pražské univerzity, takže se, chudák, musel naučit česky. Stal se profesorem a zapojil se do pražského intelektuálního života, do sporů, které tehdy nejvíce hýbaly společností. Ve sporu o rukopisy přesvědčivě dokázal, že takzvané Rukopisy královédvorský a zelenohorský ve skutečnosti nejsou rukopisy, protože nade vší pochybnost nebyly napsány rukou, nýbrž nohou. Tím také dokázal, že Češi nejsou Slované (protože Slované psát nohou neumí), ale to mu tehdy vůbec nikdo nevěřil.

Zapojil se také do diskusí o smysl českých dějin. To mělo podle něj být vytváření humanistických hodnot prospěšných celému lidstvu, a tudíž je škoda, že český národ v 19. století vyplýtval tolik energie na záchranu jazyka směřujícího k vymření, když v němčině by čeští intelektuálové mohli oslovit širší čtenářskou obec. Přesto sám raději publikoval česky, ač jeho mateřským jazykem byla němčina, aby se právě Češi dozvěděli, co si o nich myslí.

[editovat] Vstup do politiky

Usoudil, že své schopnosti musí využít i v politice. Založil tzv. realistickou stranu, a stal se jejím jediným poslancem ve Vídni. Angažoval se také v několika soudních procesech jako samozvaný advokát. V tzv. polenském procesu rozvířil otázky rituální vraždy. Byl odsouzen za nedovolené působení na výrok soudu. O několik let později v tzv. záhřebském procesu obhajoval několik Srbů obviněných, že chystají vraždu nějakého člena panovnického rodu, přičemž následující vývoj doložil, že to vůbec nebyla pravda.

Když vypukla první světová válka, rozšířil pověst, že byl popraven, a potají odcestoval do Švýcarska a později do Paříže. Tam všemožnými intrikami bránil předčasnému uzavření míru a vymohl si, aby mu byla podřízena československá vojska bojující na straně Dohody. Teď už zbývalo jenom založit někde vlastní stát, což znamená ovládnout nějaké to území.

Z neznámých důvodů pohrdl možností založit Československo na Sibiři, kterou tehdy ovládaly čs. legie, a místo toho si nechal od vítězných mocností přidělit nepatrné území kdesi ve Střední Evropě, jehož obyvatelstvo nebylo vzniku státu příliš nakloněno a vojenské obsazení území vyžadovalo další dva roky, během nichž proběhly dvě války proti Maďarsku, jedna proti Polsku a v Kraslicích bylo postříleno přes padesát nevinných sudetských civilistů. Přitom se také musel vyřešit problém, jak dopravit československé legie ze Sibiře, zvláště když měly rozkaz neintervenovat do tamního dění.

[editovat] Vítězství

V opojení z radosti nad vítězstvím a nově dobytou samostatností se i jinak rozumný Masaryk dal po první světové válce strhnout k nepředloženým projevům. V roce 1919 prohlásil při oficiální návštěvě Tábora, který byl ve středověku centrem radikálního husitství „Tábor je náš program“. Právě on však znal české dějiny až příliš dobře na to, aby nevěděl, jak zničující a devastující politika táboritů ve skutečnosti byla. Přihlásit se k ní nemohlo být úmyslem humanisty jeho formátu.

Ukvapeně a pohrdlivě se krátce po válce vyjadřoval i na adresu českých Němců, které označil za kolonisty a přistěhovalce. Zapomněl, že z nich jako syn německé matky pochází i on, neuvědomoval si, že přistěhovalci byli v USA i příslušníci rodiny jeho milované ženy. Později prý svých slov litoval.

[editovat] Prezidentem

Tomáš Garrigue Masaryk se stal téměř doživotním prezidentem nově vzniklé republiky. Byl téměř tak starý jako císař František Josef I., takže přechod od monarchie k republice nebyl pro lidi zas takový šok. TGM také stejně jako císař, jezdil na koni a připravoval založení prezidentské dynastie. Jenže do toho se vecpal Edvard Beneš a tak syn Jan Masaryk dosáhl pouze postu ministra zahraničí. TGM také po sobě nechal pojmenovat Masarykovo nádraží v Praze (do té doby se jmenovalo Státní nádraží). Podle legendy rozšiřované KSČ Masaryk v Duchcově u viaduktu osobně střílel do dělníků.

Z vyprávění pamětníka:

Po několika letech jako president navštívil oficiálně Žďár nad Sázavou. Bylo to na jaře, chladno, přeprchalo. Přijel od Nového Města, obklopen suitou oficialit. Na tribuně na náměstí bylo uvítání – bylo to studené, jako to počasí. Lidé, kteří Masaryka znali, představovali si něco vřelejšího. Na tribunu přišla s kytičkou malá holčička, dcerka místního továrníka. Masaryk ji pozvedl do výše, v té chvíli to fotograf zvěčnil.^[1] Dostalo se to i do novin.^[2] Obrázek byl velmi zdařilý, dokonce sloužil jako předloha pro rytinu na velmi rozšířené poštovní známce.^[3] Tak se začalo říkat, že Masaryk je Tatíček.^[4] Otec dívenky se (později) stal fašistou a matka bědovala, proč ten dědek (Masaryk) bral to dítě do rukou, vždyť to dcerce bude škodit při vdavkách. Tak jdou časy a události. ^[5]

Poznámky editora:

1. ↑ Tehdy se fotografům ještě neříkalo paparazzi.
2. ↑ Televize tehdy ještě nebyla.
3. ↑ Tehdy ještě nebyl e-mail.
4. ↑ Tehdy ještě nebyla pedofilie.
5. ↑ Zda se dotyčná doopravdy nikdy nevdala, pamětník už nevypráví.

[editovat] Odchod do ústraní

V roce 1935 abdikoval, aby se prezidentem mohl konečně stát Edvard Beneš. 14. září 1937 se rozšířila zpráva, že TGM zemřel, a truchlilo celé Československo, nejvíce Sudetští Němci. Ve skutečnosti pravděpodobně dál žije v lánských a křivoklátských lesích, živí se asi houbami a kořínky a straší myslivce.

V roce 2002 budoucí Necyklopedista, který projížděl vlakem žst. Lužná u Rakovníka, spatřil T. G. Masaryka u stánku vedle nádraží, jak pil lahváče na stojáka. Připomeňme starší výrok profesora Masaryka, že loučení se má odbývat doma a nikoli na nádraží, kde by dojemné scény mohly pohoršit spolucestující a kde by loučící se lidé ještě museli zaplatit 10 haléřů za perónní lístek (ty byly zrušeny až později). Zde se T. G. Masaryk vskutku s nikým neloučil, sám si pil svého lahváče s klidem pravého filosofa.

To je zatím poslední zpráva o Masarykovi, Necyklopedie uvítá jakékoliv novější svědectví. Zároveň Vás prosíme, abyste to neříkali Václavu Klausovi.

Tajná mise Pecké informační služby v dubnu 2008 při rekognoskaci terénu zjistila, že dotyčný stánek s občerstvením u žst. Lužná u Rakovníka je uzavřený a nadobro opuštěný (v červnu 2005 přitom fungoval zcela bez problémů). T. G. Masaryka je tedy třeba hledat asi v okolních hospodách, občerstvovnách a podobných kulturních zařízeních, což by vyžadovalo nasazení většího množství agentů.

Tento článek může obsahovat výsledky vlastního výzkumu! To je ale moc dobře, protože výzkum zaručuje faktickou správnost, kterou často nespolehlivé, nebo lživé zdroje neposkytují.

Prezidenti ČSR, ČSSR, ČSFR, ČR
Masaryk	Beneš	Hácha	Gottwald	Zápotocký	Novotný	Svoboda	Husák	Havel	Klaus