Ukřižování

Z Necyklopedie

Přejít na: navigace, hledání
Palec

Tento článek může obsahovat výsledky vlastního výzkumu!

To je ale moc dobře, protože vlastní výzkum zaručuje faktickou správnost, kterou často nespolehlivé nebo lživé zdroje neposkytují.


„Ty chlape jeden, jakej já mám s tebou kříž!“

- Pontius Pilatus

„No, neškodilo by malé protažení, už jsem celej rozlámanej“

- Pilates

„Stále vám chybí něco, s čím by se vaše hrátky dostaly na profesionální úroveň? Vyslyšeli jsme vaše přání a do nabídky zařadili tento jedinečný kříž, speciálně vykonstruovaný tak, aby podtrhl všechny vaše drsné hry a dodal jim takovou úroveň, jakou si zaslouží! Pouta na ruce i nohy jsou nastavitelná, z kvalitních a odolných materiálů, které přežijí i nejtvrdší zacházení, montáž kříže je jednoduchá a zvládne ji prakticky každý! “

- Nabídka nejmenovaného sexšopu

Ukřižování...

Drtikol-Crucified Woman

František Drtikol - Ukřižovaná

Rok co rok, v době velikonoční, si na Filipinách všemožní odvážlivci hrají hru na ukřižování. Nechávají se v pohodlném rozpažení opatrně přibíjet pečlivě desinfikovanými nerezovými hřeby skrz dlaně ke specielně upravenému kříži; tak, aby to alespoň trochu odpovídalo kanonisovanému (a zcela falešnému) zobrazení ukřižovaného Ježíše Krista; tak, jak je ono ukřižování věřícím předestírané.

Crucifixion in Philippines

Filipínské velikonoční hrátky

Nejrůznějším ztvárněním na kříži rozepjatého těla se v našem kulturním kontextu nelze vyhnout. Stejně tak se nelze vyhnout ani všemožným úvahám na toto téma. Ani úvaze jaké to je, co přitom ten bezmocně visící prožíval, co pociťoval...

[editovat] Historický úvod

Tímto způsobem, původně zřejmě punským vynálezem, se běžně popravovalo hlavně v době římské. Tenhle krutý způsob nakládání s člověkem se časem stal posvátným duchovním symbolem, to však nevadilo křižákům, aby stejným způsobem nevraždili na dobytých územích při svém ne právě svatém řádění. Samozřejmě nejen oni, i jiní se zdatně činili. Uvázat někoho za rozepjaté ruce a nechat působit prostou tíži těla, to byl i ve středověku velice spolehlivý způsob usmrcení. Ze starších dochovaných zpráv je možno odvodit, že obvyklá délka takového umírání byla v řádu hodin, někdy mnohem víc, často ale i mnohem méně, protože taková běžná poprava se v dobách římských musela vejít do polední přestávky v aréně. Sázky šlo uzavírat na leccos, třeba i na délku umírání na kříži. Přitom se údajně stávalo, že očekávání zklamal právě ten fysicky nejzdatnější, ten, na jehož výdrž byly uzavřeny sázky největší.

The-evil-thief-AD

Albrecht Dürer, Zloděj, 1505

Původně jsem se, ve shodě s tehdejším obecným míněním, domníval, že na kříži zabíjela kombinace ztráty krve, šokové reakce a případné tukové embolie z rozbitých kostí, to vše navíc v úpalu poledního žáru. Jenomže poté jsem se z hodnověrných pramenů dozvěděl o případech, kdy ani jeden z těchto předpokladů nenastal, a přesto takto vraždění měli umírat během krátké doby, dnešními měřítky snad i jen několika desítek minut (zavěšení za ruce v koncentračních táborech). Musel tu být další, zásadní faktor, který jsem v prvotních úvahách na toto téma zanedbával.

Protože nelze předpokládat, že odsouzení byli dosucha vysáti všudypřítomným agresivním hmyzem – i když ten umí přivést až k šílenství – muselo tu zabíjet něco jiného. Je tu ale něco, co mohlo silného, zdatného chlapa zabít tak rychle? Ano, je; tím zabijákem mohla být ztráta dechu, asfyxie.

Kanonické zobrazení

Kanonické zobrazení ukřižování (Češtice, Strakonicko)

[editovat] Trocha theorie

Běžně se dýchání sestává ze třech složek; abdominálního, prováděného bránicí a svaly břišními; kostálního, kdy se nádech provádí zvětšováním rozestupu žeber při jejich zvedání; a klavikulárního, kdy nádech je důsledkem zvedání ramenního pletence a klíčních kostí. Při hrudním, kostálním dýchání je hruď při nádechu zvedána proti odporu gravitace a naopak výdech je její tíhou podporován. Tento typ dýchání je nejnamáhavější a energeticky nejnáročnější, a proto se v celém rozsahu uplatňuje hlavně jako součást plného atletického dýchání. Už samo rozpažení ovšem způsobí rozšíření hrudníku a to je při zavěšení za rozpažené ruce vlivem plného napětí svalstva uchyceného na hrudník extrémní. Výsledkem je plný nádech. Nyní je ale výdech zprostředkující svalstvo vystaveno velké a naprosto nezvyklé námaze. Nejen, že teď musí působit proti tíži těla; navíc musí působit i proti síle ostatních, za normální situace kooperujících velkých svalů. Tento odpor je paradoxně tím větší, čím jsou tyto svaly pevnější a vypracovanější.

Za normální situace je, specielně u mužů, podstatná část dýchání uskutečněna bránicí a svaly břišními. V situaci, kdy tělo na kříži už jen volně visí, se vahou útrob stává břišní dýchání neúčinné a zůstává v posici plného nádechu. I ostatní pomocné dýchací pohyby tato posice prakticky vyřadí. Tah rozepjatých paží totiž plně blokuje dýchání klavikulární. Výsledným rovnovážným stavem je teď plný nádech. Výdech musí být prováděn silou, a veškerá námaha výdechu se teď navíc soustředí převážně do malé, beznadějně přetížené soustavy interkostálních dýchacích svalů. Tyto mezižeberní svaly jsou navíc zatěžované mrtvým tahem podélných svalů břišních. Je jen otázka nedlouhého času, kdy tyto dýchací svaly zkolabují, a pak nastane rychlý konec...jaký? Zřejmě úplně jiný, než se obecně o konci na kříži soudí.

[editovat] Prvý náhled

Starověký hřeb

Takhle mohl v dobách římských vypadat velevzácný kus železa, totiž obyčejný hřebík

Pominu nyní kanonisované přibití hřeby; je velmi nepravděpodobné, protože i to nejobyčejnější železo bylo v době římské velice drahým, strategickým materiálem, a je jen obtížně představitelné, že by se jím plýtvalo na jakousi banální popravu kdesi v zastrčené provincii, když pro výsledný efekt, tedy usmrcení, stejně spolehlivě zafunguje obyčejné přivázání provazem.

Dominantním vjemem pobytu na kříži je extrémní napnutí paží; tah, který se plnou silou přenáší na hrudní koš. Vzhledem k postavení chodidel je možno jej částečně zmírnit pouze trvalým napínáním pokrčených nohou, což vede k jejich rychlé únavě. Brzy nastane situace, kdy je těžké rozhodnout, co působí větší strast, zda ono očekávané tristní napnutí paží či nečekaně těžko snesitelné napínání křeči propadajících quadricepsů stehen. K tomu se připojuje intensivní vjem nepřirozeně natažených svalů holenních a své přidá i netypické zatížení kotníků.

A když pak nohy zkolabují, když tělo ztratí jejich podporu, konec už přichází velmi, velmi rychle...

[editovat] A jaké že to tedy je?

Nechme promluvit experimentátora, který si to v jednom ze svých bláznivých pokusů rozhodl vyzkoušet ve svých jednadvaceti letech, a to na své vlastní tělo:

Experiment1969-002

Experiment 1969

"Poté, co je nohám odebrána podpora, celá váha mého těla prudce dolehne na upoutané ruce. Výsledný tah je strašný. Vzhledem k fyzikálním zákonům je jeho síla značně vyšší, než je samotná váha těla. Mám pocit, že se mi paže přetrhnou či aspoň vyrvou z kloubů. Nějakou dobu tomu pokouším vzdorovat extrémním napnutím svalů, ale brzy to vzdávám. Bolest začíná být k nevydržení. Moc rád bych se vyprostil, ale nejde to. Velice rychle sebou taky přestávám zmítat, protože každý záškub to vše jen zhoršuje. Je jasné že takový tah musí mít v krátké době ničivý vliv na kloubní vazy a pouzdra. Naštěstí ale vzápětí i závěs rukou pod tím tahem trochu povoluje, takže jejich vzepětí se mění z původních devastujících patnácti stupňů na relativně snesitelných skoro pětačtyřicet. Cítím, jak asistent přichytává mé kotníky k drsné dřevěné stěně, která měla být pro nejbližší chvíle mým domovem. Palci napjatých, volně připoutaných nohou se teď téměř mohu dotknout podlahy, aniž mi to může přinést sebemenší úlevu. Přestávám sice mít strach, že se mi ruce přetrhnou, ale teď už se postupně začínají přihlašovat jednotlivé, krutě natažené svaly. Jako prvá se začala přihlašovat přední strana nadloktí, brzy však už jen těžko hledám, odkud se ještě neozývá ona agresivní, zvláštně chvějivá bolest. Není to ostrá bolest nože v ráně, ani zdrcující bolest zubů. Také to není ona tupá, k šílenství přivádějící bolest hlavy. Tohle je krutě nesmlouvavá bolest napínaných svalů. Je to symfonie bolesti, je možno vnímat její jednotlivé složky, stejně jako její zdrcující celek. Každá minuta, každá vteřina stupňuje pestrost téhle palety pronikavých pocitů, vše se to splétá do jediného nepopsatelného, chvějivě palčivého, vůli drtícího vjemu.

Dost!!! Křeč do krajnosti vyšponovaných svalů mě zaplavuje explosí pocitů, jejichž síla překračuje jakoukoli míru snesitelnosti. Začínám tiše skučet.

Je li kdo takhle důkladně zavěšen na kříži, nemůže řvát, protože to prostě nejde. Dýchat se dá jen kouskem dolní části hrudníku a tak pro nějaké zařvání není dost vzduchu. Není možno ani pronést nějakou řeč, nanejvýš snad vyrazit pár špatně artikulovaných slov, každé zaplacené trsem další bolesti. Není nic než ona. Nelze, než se jí trpně podávat. Hroužit se do ní... Veškerá zbývající vůle se tříští o jediný rozměr existence; o všepronikající bolest. Strašlivá, slovy nepopsatelná, vypjatá bolest, skučivě vyjící mým celým tělem. Není nic mimo ní. Není nic, co by nemělo počátek právě v ní. Už to nejsou jen paže, ani zádové či hrudní svaly, které až dosud tak drasticky připomínaly svou existenci. Teď se s novou, nečekanou silou přihlásila dosud skrytě narůstající palčivá únava výdechu. Mám pocit, jako by mou hruď začala bolestivě svírat jakási žhavá, dusící obruč. Občas proto dýchat přestávám, vždy jen na takovou chvilku, aby si má hruď aspoň malinko odpočinula. Doufám v odkapávající vteřiny, které mě blíží k uvolnění a osvobození...

Myslím si v tu chvíli, že už moc dobře vím, jaké je umírat na kříži. Mám to tu přímo tady a teď. Teď je totiž už přijatelnější nedýchat, než nutit k práci ty nešťastné dýchací svaly. Jejich ochromující únava, dosud překrývaná a maskovaná chvějivě palčivým vnímáním rozepjatých paží, se přihlašuje naplno. Bolest se slévá v jeden proud a její intensita prudce vzrůstá. Vždy, když dosáhne míry, která se zdá absolutně nesnesitelná, přijde další vlna, která tu předešlou překoná. Ty vlny přicházejí stále rychleji; ale nyní je tu i něco nového, nečekaného. Přesto, že celková suma bolesti neustále roste, její vnímání se velice prudce mění. Teď už jako bych se snad na každou tu novou vlnu těšil, jako bych se zvědavým očekáváním dychtil po její záplavě, chvějivě probíhající teď celým mým tělem. Mysl mám teď nečekaně jasnou. Začínám překvapeně a s trochu úlevným údivem uvažovat, zda jen došlo k zahlcení receptorů a následné snížení schopnosti vnímat bolest, a nebo jestli to není jev, který jsem už kdysi poznal; ono naprosté přepnutí smyslu vnímání pocitů, které lze prožít na hraně vědomí. Vlny bolesti teď ve mně vyvolávají téměř hravý pocit. Je to možné? Náhle mám intensivní dojem, že tohle jsem už přece kdysi zažil, jenom si nemohu uvědomit kdy. Zkouším si vzpomenout, je to teď strašlivě důležité, aniž si dokážu zdůvodnit proč. Vtom se s prudkým škubnutím ze svého snivého vzpomínání probouzím. Všechna bolest je náhle zpět, jak úderem kladiva. Všechna ta záplava bolesti je ale teď naprosto nicotná proti rychle rostoucímu závanu chladné, smrtelné hrůzy; Nedýchám... nojo! Vždyť nedýchám! Zřejmě už dost dlouho. Ale ono to snad ani nejde! Dýchat... jak se to dělá? Moje tělo snad samo přestalo umět dýchat..! Uvědomuji si, že se už pěknou chvíli zvolna a nenápadně propadám do oné až příliš dobře známé, lákavé a vábící náruče nevědomí. Jak krásné by bylo pohroužit se tam, kde to už přece tak dobře znáš, do krajiny blaženství, tam, kde mizí veškerá bolest... ale to nesmíš!!! Násilím se opět vytrhuji z té šálivé blaženosti. Náhle svou situaci vidím s mrazivou střízlivostí. Jak bleskem je mi najednou jasné, že ten můj povedený asistent snad ani neregistruje to, že nějakou dobu už nedýchám, že vůbec nevnímá to, co měl hlídat především. Prolétla mnou mrazivá myšlenka, jistota vědomí, že mě ten vůl kvůli své nedbalosti nejspíš nechá zdechnout, a že vůbec není jasné, jestli, až zkolabuju, by mě pak vůbec uměl vzkřísit. Chtěl bych na něj zařvat, ale nedokážu to, teď už nejsem schopen vydat jakýkoliv smysluplný zvuk. S veškerými zbytky vůle se znovu snažím aspoň dýchat. Kupodivu to zase trochu funguje. Každý jednotlivý dech je ale samostatnou, obtížnou činností, na kterou se musím plně soustředit a která je čím dál víc narušována křečovitými stahy, které se teď začínají šířit celým tělem. Zarážející však je, že ty vlny stupňujícího se vzepjetí tentokrát nejsou spojeny jen s prostou bolestí. Pocit z nich je teď nesmírně silný a složitý. Je nový, nezařaditelný, není možno definovat zda slastný či strašný. Asi obojí najednou. Nemám čas se s tím moc zabývat, musím veškerou sílu věnovat na to, abych dýchal, dá to nevýslovnou námahu. Přesto se ten nový pocit připomíná sám, neodbytně, se stále se stupňujícím důrazem. Uvědomuji si, že se mé tělo chaoticky zmítá a kdyby mé nohy nebyly připoutány, kopaly by kolem. Nemohu s tím nic dělat, jsou tu neskonale důležitější věci.

Opět zjišťuji, že nedýchám. Znovu se pokouším vyrážet dech z plic, jednou, dvakrát, ještě trochu, ale ta šílená námaha za to ani nestojí. Je to škoda, vůbec ještě nechci odejít, nechci, ale tohle asi už je skutečný konec. Takovýhle tedy bude, zbytečný a hloupý... Ať si tedy přijde. Znovu začínám vnímat to vábivé, šalebné volání nevědomí. Nechci umřít!.. Ještě ne... Ještě jednou se chabě pokusím přimět křečí zachvácené svaly k výdechu. Neposlouchají. Hrají si svou vlastní hru. Propouštím je ze své moci. Nemohu je dále tak trápit. Pociťuji náhle nesmírnou úlevu. Není to žádný prudký pád do nevědomí, spíš lehké, nenápadné noření se. Je to nečekaně, až hravě příjemné. S překvapivě nezúčastněným zájmem prohlížím své vypjaté tělo, jako bych byl pouhým divákem tohoto podivného představení. Přitom vím, že je to blbost, nemohu přece pozorovat sám sebe jako v zrcadle, žádné tu není... Přesto se vidím, s náhle klidným, trochu zvědavým odstupem zaujatě studuji současně celek i detaily toho vypracovaného, nádherně rozepjatého, krásně umírajícího těla, které se mě vlastně zas až tak moc netýká, nemusím přece s ním být plně ztotožněn, proč bych měl, co je mi po něm, jsem přeci zde, v bezpečí před vším, co přináší jen trápení, v onom, náhle tak důvěrně známém světě, kde vládne jen neskonalé moře blaženosti, zalité vlídným, vábivým jasem. Běžím k němu s nádherně prostou, čirou a nezkalenou radostí, stále víc osvobozován s každým záškubem onoho těla, které se s náhlou a nečekanou silou vzpíná vlnami čisté rozkoše. Ty vlny jsou stále silnější a důraznější, intensita slasti už dávno přesahuje jakoukoliv míru snesitelnosti. Nezbývá než vše odhodit a ztotožnit se s ní, jít jí v ústrety, splynout...

Další plně uvědomělý pocit byl, že mi cosi tlačí do zadku. A do lopatek. Byla to tvrdá prkenná podlaha, na které jsem ležel, a příští pocit byl, jak mě cosi dost neurvale pleská po tvářích. To se můj společník snažil o to, abych se probudil. Pokusil jsem se zvednout, ale nešlo to. Neměl jsem absolutně žádnou sílu ani cit v zcela zvadlých rukách. Přitom mě vůbec nic přímo nebolelo, jen jsem cítil únavu přesahující možnost jakéhokoli popisu. Za jeho vydatné pomoci jsem se převalil na své, naštěstí velmi nízké, lůžko a vzápětí usnul jako pařez.

Jitro pak druhý den bylo zlé. Vůbec nevím, kdy a jak můj asistent odešel, ale bylo tu uklizeno, nic nenasvědčovalo že by se tu včera dělo něco zvláštního. Třeštivě tupá hlava bolela jak v nejhorší kocovině, k tomu se přidružovala odporně vlnivá nausea. Přitom ani ležet se nedalo. Veškeré, včera tak krutě napínané svaly, teď byly i na lehký dotek bolestivé, nejhorší pak byly tvrdě naběhlé svaly paží, které umožňovaly jen omezený rozsah pohybu. V rukou jsem nebyl schopen udržet ani suchý rohlík. Zatím co dorsální strany předloktí i tricepsy byly jakž takž v pořádku, celá vnitřní strana paží, včetně prsních a trapezových svalů, byla v jednom ohni. Klouby se celkem ani nehlásily, pouze pohyby obou zápěstí, zejména do stran byly dost bolestivé. Žádné podlitiny, až na pěknou bouli na čele a pár modřin na zádech. Ta kocovina se, jak ubýval den, zvolna se ztrácela, tři, čtyři dny mě ještě bolel každý pohyb. Každý den méně... Do týdne bylo skoro vše tak, jako by se nikdy nic nestalo. Ale brnivé parestesie v dlaních i prstech obou rukou ustupovaly pomalu, téměř přes celé prázdniny.

Můj asistent se na mě přišel podívat až druhý den. Podle jeho vyprávění jsem začal sám dýchat prakticky hned poté, co jsem byl dost tvrdě spuštěn na zem. Nejspíš tomu ten náraz pomohl. (Tu "kocovinu" proto spíš spojuji s onou boulí na hlavě.) Veškeré symptomy pak ukazovaly na počínající asfyxii a pád do nevědomí nahromaděním kysličníku uhličitého při maximálním nádechu (respirační acidosa). Celý tenhle prázdninový výlet, alespoň podle mého asistenta, trval pouhých nekonečných, roky trvajících, dvacet minut. Drsnou silou prožitku byl tento výlet až ke hranici nebytí naprosto bezkonkurenční. Byl též jedinečný, protože nic takového jsem pak už neopakoval. A dal mi nahlédnout do světa pocitů, o jehož existenci jsem dosud neměl ani tušení."

[editovat] Neskonalé moře blaženosti?

Je zjevné, že výše uvedený záznam závěrečné fáze experimentálního ukřižování se v mnohém shoduje i s jinými popisy prožitků blízké smrti; tak jak je lze získat z různých velice hlubokomyslných knih i v prostých, jednoduchých příbězích, jakých je dnes na síti internetové možno nalézt přímo velehafo.

Proto se domnívám, že je záhodno podívat se na tento fenomen podrobněji.

Terminální prožitek, prožitek blízkosti smrti (near-death experience = NDE) je souhrnem velice zvláštních, nezvyklých a obtížně reprodukovatelných, a přitom zdánlivě velice reálných zkušeností, které lidé zakouší v kritických situacích, často právě v souvislosti s přímým ohrožením života.

NDE je oficiálně klasifikováno do pěti stadií:

Tunel tam 01

Tunel tam (One way dead end street)

  • 1. pocit míru a spokojenosti, odhození veškerých bolestí;
  • 2. oddělení se od vlastního těla;
  • 3. vstup do přechodného světa tmy (rychlý let či pád tmavým tunelem);
  • 4. vynoření se z tmavého tunelu do jasného světla;
  • 5. vstoupení do tohoto světla.

Terminální prožitek tohoto typu je, jak se soustředěným výzkumem zdařilo prokázat, navozen hlavně blokádou NMDA (N-methyl-D-aspartátových) receptorů, tedy receptorů určených i pro neurotransmiter glutamát. To, co spouští NDE, tedy hypoxie (málo kyslíku) a hyperkapnie (přemíra kysličníku uhličitého), tak to zároveň spouští i nadměrnou produkci výše zmíněného glutamátu, čehož důsledkem je hyperexcitace NMDA receptorů. Glutamátová hyperexcitace ovšem působí přímo vražedně. Nekontrolovaným přílivem iontů (vodného roztoku) dovnitř neuronu buňka praská jako přefouknutý míč – a to je konec. Ty podmínky, které spouštějí onu nadměrnou produkci glutamátu, jsou ale zároveň spouštěčem tvorby ochranných, neuroprotektivních látek, které svou vazbou na NMDA receptory chrání neurony před poškozením. Tyto ochranné látky byly pracovně nazvány endopsychosiny a posléze jejich existence byla skutečně prokázána a jejich struktura byla popsána.

[editovat] Ketamin? Co je to zase za sjíždědlo?!

Co vedlo k objevu endopsychosinů?

Ukázalo se totiž, že všechny rysy klasického prožitku v blízkosti smrti (NDE) mohou být velice věrně modelovány intravenózním podáním (neboli šlehnutím si) 50–100 mg ketaminu. Což je mimořádně prudká jízda, která i se zkušeným psychonautem pěkně zatočí a bez nejmenšího pardonu s ním ve vteřině švihne o zem.

Ketamin je chemicky 2-(2-chlorofenyl)-2-methylamino-cyklohexanon. Světlo světa spatřil mezi lety 1963-65, kdy byla vyvíjena skupina fencyklidinů, ona tajuplná kódová označení jako Cl-395, PCP (později znám coby „andělský prach“), Sernyl, Cl-400... Preparát pracovně označený Cl-581 je pak náš starý dobrý ketamin.

Ketamin je v přiměřených dávkách velice účinné anestetikum, mnohokrát vyzkoušené a celkem bezpečné. Jeho hvězdná hodina nastala ve Vietnamské válce, kde vskutku výborně pomáhal při ošetřování raněných. Jenomže se ukázalo, že ketamin není pouhé anestetikum. On totiž je i psychotropní; dokáže vyvolat třeba pocit oddělení vědomí od těla. Vzniká zvláštní stav, který se nazývá disociativní anestezie. Člověk přitom pozoruje, jak se mu felčar hrabe ve zranění – teda ne jemu, ale nějakému tělu, na které se on nezúčastněně, většinou jakoby z nadhledu, kouká (OBE - Out of Body Experience). A kteréžto tělo je přitom jeho. Což je prožitek přímo k zešílení. Rozhodně je to něco, z čeho by jednomu hráblo. A taky že ano, někteří to psychicky neunesli. Ketamin tak přestal být používán pro lidi, dostal se na index, a jím vyvolané psychedelické prožitky nadále měly zůstat vyhrazeny výhradně dobytku (veterinární použití).

Ukázalo se při pokusech na dobrovolnících, že intravenózní podání 50-100 mg ketaminu může vyvolat extrémně hluboký psychedelický trip, který má všechny rysy, jež jsou obvykle spojovány s terminálním prožitkem umírání. Psychonaut tak prožije svou smrt, odkudsi z nadhledu shlédne své opuštěné tělo, a zase se do něj vrátí v neméně hlubokém prožitku znovuzrození. Což obdivuhodně sedělo na prožitek, který měli, a sdělovali ti, kteří přežili svou vlastní smrt (NDE).

Množící se svědectví tohoto typu naznačovala, že vyvolání NDE pomocí ketaminu nemůže být jen pouhou zajímavou náhodou. Mezi nová odhalení tak patřil objev hlavních vazebních míst mozkových buněk pro ketamin; míst, která jsou známá jako fencyklidinová (PCP) vazební místa NMDA receptoru. Dále to byl popis významu NMDA receptorů v cerebrálním kortexu, zejména v temporálních a frontálních lalocích, a též popis klíčové role, jakou tato místa mají v poznávacím procesu, zejména pro paměť a vnímání.

Je jasné, že ona vazebná místa NDMA receptoru nejsou primárně určená pro nějaká ta psychosjíždědla. Ketamin je zde pouhým paklíčem k zámku, který má odemykat něco úplně jiného, endogenního. Na tato místa se musí vázat něco v těle přirozeně vznikajícího, co však má ve výsledku velice podobný, ba přímo stejný účinek, jako výše zmíněný ketamin, nebo i onen drsně psychedelický „andělský prach“, populární zkratkou nazývaný PCP.

Zákonitě pak přišel objev mozkových chemikálií nazývaných endopsychosiny, které se váží na ta samá místa jako ketamin, a popis záchranné role, kterou hrají při akutním ohrožení neuronů.

[editovat] Receptory, neurotransmitery a neuroanatomie

Role excitační aminokyseliny glutamátu, jeho účinkování v mozku, je jedním z klíčových procesů, který z nás, „nahatých opic“, činí jedinečné lidské bytosti. Glutamát hraje životní roli ve všech kognitivních procesech týkajících se mozkové kůry, včetně myšlení, paměti a vnímání.

Tato látka má stěžejní důležitost v mozkové kůře; zejména ve frontálních a temporálních lalocích a v hippocampu. (Hippocampus je struktura ve středním temporálním laloku, která se zásadním způsobem podílí na procesech paměti, emocí a integrace podnětů z ostatních částí mozku.)

NMDA Receptor Pharmacology

NMDA receptor. Chemicky ovládaný kanálek mezi vnitřkem a vnějškem buňky, něco jako ventilek od mičudy

NMDA (N-methyl-D-aspartátový) receptor je rozsáhlá struktura s několika "přistávacími místy" pro "neurochemikálie", a je i kanálem, kterým mohou do buňky vstupovat, a ven zas vystupovat, elektrický náboj nesoucí ionty. (Při zmínkách o celé této struktuře se často používá termín "NMDA receptor", ačkoliv, přísně vzato, vazebné místo pro NMDA je jenom jedna jeho část. Leč to je zde, pro potřeby této úvahy, nepodstatný detail.) Jedno z těchto "přistávacích míst" je vazebné místo pro ketamin a PCP (fencyklidin) a nazývá se PCP receptor. Je spojen právě s vazebným místem pro NMDA (N-methyl-D-aspartát).

Glutamát má excitační vlastnosti. Otevírá iontový kanál. Pokud je ale glutamátu nadbytek, neurony začnou hromadně odumírat. To, co zde poškozuje neurony, se zdá být až směšně jednoduché. Při tomto procesu totiž zůstává iontový kanál, se kterým je spojen NMDA receptor, trvale otevřen. Ionty (a tedy i voda) se nekontrolovaně řinou do buňky, která tuto záplavu nevydrží, a následkem toho praská jak přefouklá pneumatika. Takový je mechanismus smrti neuronu při nízkém obsahu kyslíku či cukru v krvi, stejně tak je tomu při epilepsii. Bylo totiž opakovaně prokázáno, že všechny tyto stavy vedou přímo vražednou chemickou positivní zpětnou vazbou právě k excesivnímu vyplavování onoho, pro řádné fungování mozku přitom nezbytného, neurotransmiteru glutamátu. Blokáda PCP receptoru je zde tudíž okamžitou obranou před zničením buňky onou excitotoxicitou, smrtí z nadměrné stimulace. Vazebné místo pro PCP se totiž nachází právě v onom iontovém kanálu. Ukázalo se, že ketamin se na toto místo váže, iontový kanál účinně "ucpává" a brání tím fatálnímu poškození ohroženého neuronu. Mohutný, touto vazbou vzniklý psychotropní účinek, ona divoce psychedelická NDE, je už pak jen vedlejším důsledkem tohoto primárně neuroprotektivního, záchranného mechanismu.

To vše ovšem ukazuje, že mozek by měl mít proti fatálnímu, neurotoxickému zaplavení glutamátem své vlastní ochranné mechanismy. Ono totiž ohrožení neuronů akutním nedostatkem kyslíku nemusí být ve skutečném, drsném životě ničím neobvyklým, a ten syntetický ketamin, který pomohl tento záchranný mechanismus objevit, rozhodně není tělu vlastní látka.

Tento veledůležitý, přirozený ochranný "anti-excitotoxický" mechanismus by tedy měl být tvořen "protivyplavením" substance, která vazbou na PCP receptor zabraňuje smrti buňky tak, jak to činí cizorodý ketamin. Proto tedy bylo třeba zaměřit se na hledání tělu vlastních látek, vážících se na stejná místa jako ketamin. Výsledkem je, že v mozku byly skutečně nalezeny endogenní substance, které se vážou na PCP receptor. Jednou z nich je například peptid nazývaný alfa-endopsychosin (*).

Mozek musí být, a také skutečně je, velmi dobře chráněný orgán s mnoha známými i dosud neznámými obrannými mechanismy. Uvážíme li kritickou zranitelnost mozku poškozením z nedostatku kyslíku, dalo se už předem předpokládat, že během evoluce k vývoji ochranných mechanismů proti excitotoxicitě zákonitě dojít muselo. Dá se dokonce předpokládat i to, že u některých jedinců je tento nouzový ochranný mechanismus více rozvinut než u ostatních. Což jsou běžné individuální odchylky metabolismu. Je vysoce pravděpodobné, že ti, kteří mají tento ochranný mechanismus účinnější, budou mít i jeho vedlejší účinek, onen prožitek typu NDE a OBE, intensivnější. Proto takoví jedinci zřejmě budou mít i vyšší riziko vzniku závislosti na těchto transcendentních prožitcích, pokud je nějakou náhodou na vlastní mysl prožijí. Což může vést i k bažení po jejich opakování, a dokonce i k jejich aktivnímu vyhledávání (tedy i ke vzniku těžké závislosti, zvané asfyxiofilie). Zároveň však, ze stejného důvodu, bude jejich mozek proti případným excitotoxickým poškozením, daným akutním nedostatkem kyslíku, chráněn výrazně lépe, než u jedinců, u kterých je, díky méně účinnému vyplavení endopsychosinů, riziko asfyxiofilní závislosti nízké, a to právě pro menší intensitu vedlejších positivních prožitků, které endopsychosiny vyvolávají. Což je jen další paradox života.

Lidem, kteří hledají metafysické vysvětlení NDE a OBE, se nejspíš bude jevit ryze neurobiologické vysvělení NDE jako přízemní a omezující. Ve skutečnosti je výzkum onoho vágního pomezí mozek/mysl jedním z nejúžasnějších dobrodružství, které kdy lidé podnikli. Ať již na křídlech psychotropních substancí, pomocí holotropního dýchání, nebo i obskurními cestami asfyxiofilickými.

Poznání nemá mezí. Pokud si je sami do cesty nenaklademe. Což platí i pro poznávání extrémních stavů vědomí a porozuměni jim. A největším omezením dalšího poznání je zde právě snaha o zahalování NDE/OBE do mystického závoje.

[editovat] Závěr

Tunel tam 02

Průlet tunelem

Woman nebula by Bonjoer

Až ke hvězdám

„Všechno je jinak“, jak pravil onen umírající rabi svým blízkým, shromážděným kolem jeho smrtelné postele.

A s tím umíráním na kříži to bude nemlich stejné.

S objektivním zánikem vědomí totiž zaniká i jeho subjektivní obsah. Zaniká tedy i vědomost tohoto zániku, protože i toto poznání je jen součást onoho zanikajícího obsahu vědomí. Proto není možno subjektivním vědomím dosáhnout okamžiku vlastního zániku, je možno se k němu jen blížit. Ze stejných příčin není možno dosáhnout okamžiku zrodu vlastního vědomí. Mé, i vaše subjektivní vědomí tedy nemá počátek, kdy ještě nebylo, a ani konec, kterého ve své subjektivní realitě nemůže dosíci; jinými slovy je věčné.

Důkaz? Ten může být jen nepřímý, je jím extrapolace prožitků blízkosti smrti či extrapolace vzpomínek na zrození, které vytanou v hloubi formativního psychedelického tripu.

Koneckonců dříve či později si tuto záležitost každý jeden vychutná na vlastní vědomí. A takové dobré ukřižováníčko může být dobrou cestou k setkání s Bohem, či nějakou nádhernou Bohyní, případně cestou k dobře zasloužené nirváně, ke Konečnému Poznání, tedy každému podle víry jeho.

[editovat] A ještě douška na konec:

Gallery-Gag-CruxShadow

Sladký život ve stínu kříže...

Ve shodě s učením Williama Occama (Occamova břitva): Postačí li k vysvětlení jevu stávající soubor předpokladů, je chybou přidávat další. Z tohoto důvodu do výše uvedeného souboru úvah nezavádím pojem metafysična, astrálních dimenzí a pojem isolované duše.

Krleš!

Můžete o tom vést spory, můžete s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat, jak jeho času pravil Jára da Cimrman.

[editovat] Zdroje a prazdroje:

  • Endopsychosin: Evidence for an endogenous peptide ligand and antagonist for PCP receptors: Alpha-Endopsychosin, an endogenous ligand for the phencyclidine receptor, has been isolated from porcine brain. The endogenous ligand is a peptide and has similar actions to PCP and is selectively distributed in the brain. A PCP analogue, Metaphit, has also been found to be an effective PCP antagonist. This antagonist may be useful for evaluating the role of the brain's alpha-endopsychosin system and may have a number of important clinical uses. PMID: 3001770 [PubMed - indexed for MEDLINE]
uncyclopedia